Lest chytré matky

John pozval svoji matku na večeři. Během večeře si matka nemohla nevšimnout, že jeho spolubydlící Julie je velmi pěkná. Už dlouho měla podezření, že John má se svojí spolubydlící vztah, a teď byla ještě zvědavější. Při jídle proto sledovala jejich zda je mezi Johnem a jeho spolubydlící něco víc než jen pohledy. Jako by četl její myšlenky, John povídá: "Já vím, co si musíš myslet, ale mohu tě
ujistit, že Julie a já jsme skutečně jen spolubydlící!"
Asi o týden později přišla Julie za Johnem a povídá: "Od té doby, co tu byla tvoje matka na večeři, nemohu najít tu krásnou stříbrnou naběračku na omáčku. Myslíš, že ji mohla sebrat?"
John povídá: "Sice o tom pochybuji, ale pro jistotu ji napíšu." Sedl si a napsal: Milá mami, já netvrdím, že jsi z mého bytu sebrala naběračku na omáčku, ani netvrdím, že jsi ji nesebrala. Faktem však zůstává, že ode dne, kdy jsi tu byla na večeři, naběračka chybí. S láskou John.
O pár dní později dostal John od své matky dopis a v něm stálo: "Drahý synu, já netvrdím, že s Julií spíš, ani netvrdím, že s Julií nespíš. Faktem však zůstává, že kdyby spala ve své vlastní posteli, tak by v ní už dávno tu naběračku na omáčku našla. S láskou máma."

Kočičí lest

Tchyně vaří v kuchyni guláš. Malý domácí kocourek se přitulí k noze a mňoukáním si vyprošuje kousek masa. Tchyně jej odtlačí nohou.
Kocourek se opět přitulí a prosí o kousek masa. " Vypadni " zařve na něj tchyně a odkopne jej do kouta.
Vzápětí přichází zeť z práce, posadí se ke stolu a tchyně mu říká, "uvařila jsem výborný guláš, jen pro Tebe ", a nabere mu plný talíř.
Ještě než zeť začne jíst, přitulí se k němu kocourek a prosí o kousek masa.
Zeť mu kousek masa hodí se slovy, " dej si mazlíku."
Kocourek maso zhltne a vzápětí leží natažený na zemi a nedýchá.
Zeť se rozlítí a zařve na tchyni, " tak otrávit jste mně chtěla vy bestie", a břink prásk jí jednu po rypáku a tchyně letí do kouta.
A máš to babo, spokojeně si pomyslí kocourek, sledujíc dění pootevřeným očkem...

Malé světlo

Nedávno si náš syn, který má pět let, hrál dlouho na dvoře. Už se setmělo, ale on tam stále něco kutil. Najednou se rozběhl a křičí:

"Tati, podívej... podívej, co mám! Nesu světlo!"

Přiběhl ke mně a opatrně pootevřel své malé dlaně, aby mi ukázal, co chytil. Měl tam svatojánskou mušku, která nádherně svítila. Po dlouhém vysvětlování se mi podařilo přesvědčit ho, že jestli z toho světélka má mít radost více lidí, pak ho musí pustit, dát mu svobodu a nedržet ho v rukách. Nakonec velmi neochotně otevřel dlaně a svatojánská muška vylítla, aby zasvítila na tmavé obloze.

I když už byla dávno pryč, jeho malé prstíky stále trochu "zářily". Některé ze "žlutých paprsků" světla se přichytily i na ně. Měl z toho takovou radost, že volal:

"Podívej, tati! Když neseš světlo, něco z něho se přichytí i na tobě!"